Jak (téměř) každý letošní postní den, i dnes nám mamka četla kapitolu z knihy Den kdy zemřel Kristus. Dnešní kapitola pojednávala hlavně o Jidáši a jeho zradě.
Kdo byl Jidáš?
Apoštol Jidáš byl s Kristem od samého začátku, jako všichni ostatní, a přesto ho zradil. Zdravý rozum se ptá, PROČ? Kniha o apoštolovi mluví jako o praktickém muži, hrdého na své postavení mezi učedníky - byl strážce společného měšce, který si dokázal vypočítat, že bylo výhodné s Kristem zůstávat, ale pro něj hlavně z hlediska své vlastní kapsy. Ale jakmile zpozoroval, že se něco chystá, začal couvat. A nakonec se rozhodl Ježíše prodat.
Kniha popisuje jeho uvažování. Prý si myslel, že když vydá "rouhače" chrámu, stane se tak oblíbencem Kaifášovým a navíc prokáže službu chrámu a, samozřejmě, ho nemine odměna. O otázce, co když je ale Kristus doopravdy Mesiášem, také uvažoval, a proto si tento krok velmi rozmýšlel.
Jidáš to nepochopil
Jidáš Ježíšovo učení lásky nepochopil, ba ho spíše pochopil velmi špatně. Pro něj byl Ježíš náboženský fanatik, který si nějakým přeskočením myšlenek "vsugeroval", že je Boží syn. Nemálokrát pochyboval o jeho učení, ale stále bylo výhodné se ho držet. Bohatší Ježíšovy přívrženci totiž byli někdy štědří... Nic nepochopil, vše si vyložil naopak a vydal se na zcestí.
Toto vše zatím byla vesměs slova knihy. Ale co z toho plyne pro nás?
Nepodobáme se tak trochu tomu Jidáši? Chápeme Ježíšovo učení správně?
Nevím, jestli se to k tomu úplně vztahuje, ale třeba já osobně mám problém takový, že sice vím co je třeba - chci jít do nebe, musím se tedy modlit, být pokorný a konat skutky lásky; nějaké těžkosti? Modli se, modli se, modli se a důvěřuj Bohu... atd.- ale těžko to dokáži praktikovat. Na pevná předsevzetí časem zapomínám, modlím se tak, abych to stihla co nejrychleji a většinou tak trochu bezmyšlenkovitě... nemůže být i takový přístup ŠPATNÉ POCHOPENÍ?
... I kdybych měl víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nejsem NIC!...
Celkem jasně řečeno. Žádné zbožné řečičkování, učení se Bible nazpaměť a všelijaké další hlouposti nám nepomohou, jestliže se to neprojeví na skutcích. Skutky jsou nejdůležitější. I kdyby člověk vživotě neslyšel o Bohu a o Kristu, ale byl by obětavý a pokorný, může se dostat do nebe - pro svoje skutky. SKUTKY - řekla bych skoro to nejdůležitější.
Pro mne samotnou je velmi těžké toto přijmout, protože si uvědomuji, že jednám skoro naopak. Samé filozofování, ale výsledek skoro nijaký. Co s tím dělat?
Modli se, modli se, modli se!
Ano, modli se. Ale myslíš, že je Bohu milejší hodina bezmyšlenkovitého odříkávání nějaké složité pobožnosti, nebo deset minut vroucí modlitby - proseb, děkování, rozmlouvání? Spíše to druhé. Ale já sama věřím, že i tak trochu lehkovážná modlitba nám bude přičtena k dobru. Když se člověk modlí s tím úmyslem, že myslí na Boha a chválí ho, tak už je to samo o sobě dobré, i když pak nedokáže udržet myšlenky na uzdě.
V+v=S
Co tedy dělat pro to, abychom byli svatí? Velmi dobře to vystihl svatý Maxmilian Kolbe. Když se ho ptali, jak se stát svatým, napsal výše napsanou jednoduchou rovnici. Vůli Boží (V) spoj s vůlí svoji (v) a budeš svatý(S).
Nerada bych, aby tento článek byl zase pouze pouštění slov do větru. Ráda bych své myšlenky proměnila ve skutky lásky, zvláště v této Postní době, ale jak už jsem řekla, není to pro mne nejlehčí. Proto vás prosím o modlitbu. Můžeme se modlit všichni za sebe navzájem, neboť
...kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Ježíšově, tam je on uprostřed nich...
nemůže to platit i pro modlitbu?
Nedělějme nic, nebude nic... (Marianky - hory 2010)
Asi si už půjdu konečně založit svůj Lodní deník :-) (viz únorové číslo IN!u)
Někdy musíme jít až na druhý konec světa, abychom zjistili, že nejlepší přítel bydlí přes ulici...
Co si o těchto dvou citátech myslíte vy?
Procházka nočním městěm
Když růže roste
Opravdu si myslíte, že víte, co je to samota? Obyčejný člověk si řekne: "To je, když tě opustí všichni blízcí a ostatní tě přehlížejí." Ano, to je sice pravda, ale i tehdy člověk může hledat útěchu v něčem vyšším, v což ale dnes věří jen menšina zkaženého národa.
Jiná samota je, když celý den musíš stát, neustále se usmívat, ruce v bok, a nepromluvit ani slovo. Můžeš se přetrhnout, a stejně se nikdy nezavděčíš. Nikdo pro tebe nemá milý pohled, vlídné pohlazení. Dotýká se tě jen tehdy, když něco potřebuje. Většinou však jde z tebe pouze tahat peníze, ale jak málo často tě sám obdaruje. Je ti potom líto, když vidíš jeho mrzutý pohled, který způsobuje pouze pár drobných mincí, jež z tebe vytřásl.
Horší znamení však je jeho náhlá štědrost. To pak můžeš dozajista čekat, v tom lepším případě, nárazový odběr všech mincí odtrhnutím tvé zadnice, či jiné části těla, a v horším případě, že ti doslova přijde "rozbít hubu" a ještě se tak šťastně usmívá, že to může konečně udělat a ani tě nepochválí, jak's mu penízky dobře střežil a ty stále musíš být ke všemu tichý jako beránek.
Ano, takový je život prasátka-kasičky. A pak si, lidi, stěžujte!!!
PS: k tomuto článku mě inspirovala moje kasička ^